Všechny články

  • Všechny články

    Na slovíčko s Vnitřním mužem

    Poslední dobou se při rebozo rituálech často noříme do základního nastavení mužsko-ženské polarity, tedy Vnitřního muže a Vnitřní ženy, jejich vztahu a spolupráce.

    Ne jinak tomu bylo i při posledním rituálu, který jsem dělala, a krásně to koresponduje i s mým vlastním uvědoměním a prožitkem tento týden, kdy jsem hlouběji navázala komunikaci se svým Vnitřním mužem.  

    Toto povídání bude o té půlce v nás, která nás většinou nenapadne při rozvíjení sebe sama. Častým tématem posledních let je, že aby ženy byly ženami, je důležité kultivovat a povzbuzovat Vnitřní ženu. U mužů pak Vnitřního muže. Je to pravda, má to své místo.

    Nejdřív potřebujeme zrevidovat a posílit tu naši část, která tak nějak přirozeněji odpovídá našemu pohlaví. Tu, kterou jsme dlouho zanedbávaly. Potřebujeme se znovu-napojit na to, co naše pohlaví nese za esenci. Nicméně když dozraje čas, je potřeba se podívat i na tu druhou půlku.

    Toto povídání budu směřovat k ženám a k té části, kterou definujeme jako Vnitřní muž. U mužů by toto povídání bylo o důležitosti jejich Vnitřní ženy.

    Tak jdeme na to…

    My ženy, často někde hluboko, muže odmítáme, bojíme se jich, chceme mít nad nimi navrch, cítíme k nim vztek, zradu, hluboké zranění z ublížení či mnoho dalších variací a emocí. Pochází to z naší zkušenosti – současný život, porod, prenatál, zkušenosti naší maminky, babičky a jiných žen z rodu a z našich minulých životů. Pokud však nepřijímáme muže, mužskou energii, nemůže nám v životě být oporou ani náš vlastní Vnitřní muž.

    Ženská energie, to jsou elementy Vody a Země. Je to planeta Země. Je to Život a Smrt. Mužská energie, to jsou elementy Ohně a Vzduchu. Je to Kosmos, Vesmír. Je to Vědomí a Bytí. Za každým naším uVědoměním je náš Vnitřní muž.

    Když nepřijímáme mužskou energii, nepřijímáme tím i Jeho. S nepřijetím jde ruku v ruce tendence manipulovat, a to nejen směrem k druhým, ale manipulujeme i sami sebou, s naším vlastním Vnitřním mužem, s naším vlastním Vědomím.

    Klasicky se to objevuje ve chvílích, kdy se zlobíme na muže, partnera a/nebo manžela a ukazujeme na jeho chyby – „On by měl udělat tohle a tamto“.

    Jenže tím vlastně manipulujeme sami sebe, ukazujeme ven a přitom naše Vnitřní žena peskuje našeho Vnitřního muže. Jedna naše část peskuje a bojuje s částí druhou.

    A přitom náš Vnitřní muž ve své prapodstatě chce, abychom mu důvěřovali a viděli v něm oporu. Dá se říct, že na jednu stranu chápe, proč nám to nejde, na druhou stranu ho naší nedůvěrou obíráme o jeho přirozenost, o jeho sílu. Náš Muž vidí naší Vnitřní ženu obnaženou – ve své autenticitě, stínech a emocích. Vidí její sílu a vidí její zranitelnost, vidí jí komplexně a kompletně. A co nás na tom děsí nejvíc, je to, že On Ji přesto přijímá. Ustojí všechny emoce, které Žena má. Jeho vlastní Střed je klidný, nehybný a laskavý, přestože okolo něj zuří hurikán Vnitřní ženy.  A tak nás Vnitřní muž učí přijetí vlastních emocí, učí nás důvěře, odvaze a lásce. Pro našeho Muže jsme skutečně Ta jediná.

    Pro mě je to nové. Procítit vnitřní sebepřijetí od mužské energie je zprvu šokující, těžko uvěřitelné. Opravdu mě můj Vnitřní muž přijímá takovou, jaká jsem? Věřím mu to? Nezneužije to proti mně? A přesto někde tam v hloubce cítíte, že Vás skutečně přijímá. Je to nesmírně léčivé. Zároveň jsem si až do teď nedokázala představit, jak hluboce mě ovlivňuje základní nastavení vztahu nebo ne-vztahu mezi mou Vnitřní ženou a mým Vnitřním mužem. Objevuji, že jejich vztah není ideální, ale ve své podstatě se hluboce milují, jen tam visí nějaké překážky, které brání úplnému propojení. Má Vnitřní žena má směrem k Muži obrany. Postupně je odkrývám, ale uvedu příklad – má Vnitřní žena se bojí zneužití důvěry. To zvenku pak znamená, že i já osobně jsem okolo mužů jakoby stále na stráži, a přes tuto obranu jim pak nedokážu ani plně naslouchat, plně je milovat, plně je přijímat. Jak to potom mohu chtít od nich?

    Skrze Vnitřní ženu se napojujeme na Zemi, skrze Vnitřního muže se napojujeme na Vesmír. Tomu se říká soulad, harmonie, spolutvoření. Ani jeden nemůže  dlouhodobě fungovat bez toho druhého, aniž by došlo k nerovnováze a nemoci.

    Místo házení špíny na ostatní a na druhé pohlaví obzvlášť, bychom se každý měli seznámit s tím, jak tyto dvě polarity, mužskou a ženskou, máme nastavené uvnitř nás. Jak nahoře, tak dole. Jak v mikrokosmu, tak v makrokosmu.

    Věřím, že žena se stává celistvou až ve chvíli, kdy plně přijme svého Vnitřního muže, tzn. mužskou energii takovou, jaká je. Muž se stává celistvým mužem až ve chvíli, kdy plně přijme svou Vnitřní ženu, tzn. ženskou energii takovou, jaká je. To bílé, ale i to černé, a všechny odstíny mezi tím.

    Já jsem zjistila, že nejlepší pokroky při práci na sobě dělám, když si přestanu lhát. Když jsem sama k sobě 100% upřímná, a to i když jsou to někdy odpovědi, které nechci slyšet. Také si to můžete zkusit a odpovědět si na tyto otázky:

    Bojím se mužů? Když se podívám na muže, jaké emoce cítím? Dokážu důvěřovat a opřít se o muže? Dokážu se mu otevřít? Dovoluji si se mu ukázat taková, jaká jsem? Dokážu být k němu úplně upřímná, nebo vymýšlím, jak odpovědět, abych nezranila či se ukázala v lepším světle. Dávám muži v životě prostor nebo ho chci mít pod kontrolou?

    Když si odpovídáte, odpovídá vaše Vnitřní žena směrem k Vnitřnímu muži. I zde můžete zahlédnout střípek toho, jak na tom vaše dvojice je.

    A pokud se chcete ještě více ponořit do tohoto tématu, můžeme se spolu na to podívat během práce s rebozem. A také můžeme začít rozpouštět bloky, které brání nebo narušují komunikaci a láskyplný vztah Vaší Vnitřní ženy a Vnitřního muže. 

    Přeji nám všem, abychom dokázali přijmout všechny naše části, abychom dovolili propojení mezi Nebem a Zemí, tak se totiž začíná tvořit Ráj.

    S láskou,

    Tereza

  • Všechny články

    Příběh o bolesti a uzdravení

    Dnes si přečtete něco pro mě velmi intimního. Chci se s vámi podělit o to, jakým způsobem může naše minulost a neuzavřený životní příběh ovlivňovat nejen naši psychiku, a to jak jednáme, ale i fyzický stav těla. Nebudu sdílet něco všeobecného, ale pěkně osobní zkušenost.

    Tak tedy…

    Roky jsem řešila stupňující se bolesti pravého vaječníku. Když už se bolest objevovala i při kašlání či kýchání, nešlo už volání přeslechnout. Doktor mi sdělil, že mám myom a je potřeba ho odstranit. Napsal mi žádanku do nemocnice, kam jsem hned od něj s žádankou jela. Zhruba dvě hodiny po prvním vyšetření mě v nemocnici znovu vyšetřili a jejich diagnóza? Žádný myom tam není. Vůbec nechápali, co tam můj doktor předtím viděl. Dle jejich závěru jsem naprosto zdravá.

    Pro mě to byla zpráva. Bylo to potvrzení, že své tělo vnímám dobře. Bolest vaječníku skutečně nebyla fyzického původu, ale tělo hlásilo nějaký psychosomatický problém.

    V průběhu těchto lapálií jsem postupně objevila tantra jógu pro ženy Mohendžodáro, začala s aktivními meditacemi a s postupným uvolňováním emocí z těla ven. Pila jsem bylinkové čaje, nejčastěji kontryhel a heřmánek, u kterého jsem vnímala, že mi dělá moc dobře. Vaječník se postupně uklidňoval, ale každý měsíc jsem o něm stejně věděla, lehce pobolíval, občas se ozval víc a já věděla, že to, co mi bolestí chtěl sdělit, tam stále je. Stále jsem si neposlechla informaci, kterou pro mě měl.

    Až před pár lety jsem se dostala ke konstelacím a byla to první konstelace, kterou jsem si postavila. Chtěla jsem vědět, proč mě můj vaječník bolí a co mi chce říct, co je v něm uloženo. Díky konstelaci jsem měla možnost do toho nahlédnout. Do toho, co jsem někde hluboko v sobě věděla, že tam je.

    Bylo mi 11 let, když mi zemřel milovaný dědeček. Bohužel mi nebylo umožněno jít mu na pohřeb. Moje mamka mě tehdy chtěla uchránit před atmosférou krematoria a pohřbu. Chtěla, abych si pamatovala ohledně dědy to hezké. A to bylo ono, to, co si moje psychika (moje duše) uložila do vaječníku – bolest ze smrti dědy a smutek z toho, že jsem se s ním nerozloučila. Zasekla jsem se v době jeho smrti, roky jsem zůstávala v mrtvé energii. Během konstelace jsem dědu pohřbila a poprvé si dovolila pustit ven i ten smutek z toho. Poprvé po téměř 20 letech jsem dala prostor hlubokému smutku, který byl spojený s jeho ztrátou. Konstelace jako taková dosedala dlouho. Po pár měsících jsem si ještě sama pro sebe udělala „domácí“ propouštěcí rituál. Bylo pro mě ještě důležité nahlas říct do prostoru a tam nahoru dědovi to, co jsem mu nestihla říct během života a vyjádřit tak, co pro mě znamenal. Uložené emoce se mi pak ještě postupně uvolňovaly, ale ne v takové míře jako poprvé.

    Pokaždé, když jsem si to dovolila a uvolnila víc a víc emocí spojených se ztrátou mě blízké osoby, jsem vnímala, jak se mi vaječník léčí. Postupně přestal bolet úplně. Teď se z něj pro mě stalo velmi citlivé a vnímavé místo na těle, které mi hlásí hned, že je něco v nepořádku a je potřeba podívat se do sebe, dovnitř, na to, co ve svém životě přehlížím a co v sobě potlačuji. Trvalo to, ale důvěřuji svému tělu, že má své vlastní správné tempo, že je vše správně načasováno (jak jsem i psala v předešlém článku zde).

    Jsem velmi vděčná za tuto hlubokou zkušenost. Díky tomu vím, jak je důležité nelpět, nezůstávat emočně v minulosti, žít tady a teď a netahat batohy neuzavřených životních příběhů. Každý máme batoh s příběhy na zádech různě velký a myslím, že se nedá nikdy úplně vyprázdnit, minulost nezměníme, ale můžeme změnit to, jak se v myšlenkách ohledně ní cítíme. Můžeme uvolnit bloky emocí a zatuchlé, ztuhlé energie, která nás brzdí. Někdy to může sahat až hluboko do našeho zrození, do naší rodové linie nebo do úplně pra-základního archetypálního nastavení.

    Můj příběh s dědou mě osobně například ovlivňoval i na jiných úrovních než jen fyzicky bolestivým vaječníkem. Ovlivňoval můj vztah k mužům jako takovým. Ovlivňoval mě na partnerské úrovni.

    I když už jsem věděla, že se s tehdejším partnerem naše cesty rozcházejí, bála jsem se ztratit dalšího milovaného muže ze svého života. Bylo pro mě náročné pustit a ukončit jakýkoliv jiný vztah, i přátelský. Měla jsem vztek na život, nechápala jsem, jak si mám život užívat a radovat se z něj, když děda už tu není (ano, až tak moc mi byl blízký, že jsem nevěděla, jak bez něj mám dál v životě pokračovat). Měla jsem hluboký strach ze života. V 11 letech jsem samu sebe definovala podle svého okolí, a když mi jedna důležitá součást takto zmizela, byla jsem dost ztracená.

    To jsou jen ty nejsilnější příklady, kde všude mě tato neuzavřená záležitost ovlivňovala. Díky za tuto zkušenost! O to víc vnímám, jak je důležité rozličné příběhy ze svého života integrovat. Integrovat je celé. Celý ten balíček – všechny emoce, nejen části, které se nám líbí, ale i ty, které bychom nejraději potlačili, protože je nechceme vidět, jsou moc bolavé, nebo máme pocit, že je nechce vidět okolí, že se to nehodí. V integraci a zpracovávání minulých příběhů mi velmi pomáhají aktivní meditace, uzavírací a odpouštěcí rituály. Pokud jsou to témata, kde cítím, že v nich potřebuji podporu někoho dalšího, ráda využívám i této možnosti. Někdy je příběh tak bolestný, nebo sahá tak hluboko, že nás tam naše mysl sama nechce pustit. Naše tělo je neskutečně moudré. Uvnitř nás všechno víme, jen občas neumíme naslouchat nebo si přeložit to, co nám tělo říká. I to, že se dostáváme do určitých situací, to, že se necítíme někde spokojení, to, že se s někým hádáme, vše je informace pro nás a o tom, jak to uvnitř sebe máme nastavené. Často, až když se nám podaří posunout, získáme nadhled a vyjedeme ze zajetých kolejí, si uvědomíme, že těch podobných lekcí během života bylo mnoho, a to tak, abychom je konečně ze svého fyzického, emočního a/nebo psychického systému propustili a dovolili si žít naplněnější a šťastnější život.

    Je to cesta. A baví mě, čím dál víc. A co, že někdy danou lekci nepochopím. Tak přijde jinak, v jiné formě. Důležité je si uvědomit, že já jsem tvůrce, já si přitahuji. Ano, někdy jsem hodně dole, hodně bolavá, hodně uplakaná, ale vlastně šťastná, protože vím, že to vždy můžu změnit, stačí „jen“ pochopit, co se mi snaží říct.

    S láskou,

    Tereza

  • Všechny články

    Na Hromnice, o hodinu více

    Dne 1. 2. 2022 nás čekají dva přelomové svátky, které se vzájemně skvěle doplňují a posilují.

    Prvním je oslava nového čínského roku – roku Vodního Tygra. Tygr je zvíře s velkou životní sílou, rád se pouští do nových výzev a nebojí se změn. Energie vody rozvíjí intuici, empatii, proudění emocí a také velmi silně očišťuje.

    Druhým svátkem je Imbolc, česky Hromnice. Je to oslava konce zimy. Oslavuje se bohyně Brighid, která se při tomto svátku přeměňuje ze ženy Stařeny v Pannu. Symbolizuje příchod jara a znovuzrození.

    Je to svátek očištění…od temnoty zimy, od temnoty minulosti, od ledu a sněhu v nás. Můžeme nechat roztát přísné postoje, staré programy a předsudky, které vedou ke konfliktům. Můžeme ukončit osamocení a odcizení se od sebe sama i od druhých. Můžeme vytvořit prostor pro hojnost, slunce, lehkost a ozdravení našeho těla, mysli a duše. Do žil se nám vlévá naděje, že po temnotě přichází světlo, že po smrti přichází znovuzrození, že po zimě přichází jaro.

    Spolu s tím, jak tají hradby ledu okolo toho, kam jsme si nedovolili nadechnout se, co jsme si nedovolili prožít, co jsme si nedovolili pustit, kde jsme zůstali zatnutí, kde držíme hněv, pocit křivdy, smutku, zloby, zoufalství a beznaděje, tam se nám začíná vlévat životní síla. Stejně tak, jako se postupně, nejdřív pomalu a nenápadně, a poté v plném rozkvětu probouzí síla Země, síla Přírody, síla Jara.

    Jsme součástí tohoto cyklu, ale je jen na nás, jak moc si ho dovolíme pustit k tělu. Je jen na nás, zda jsme připraveni obdělat půdu našeho života a pečovat o ní s láskou, zasít semínka a nechat je růst, až z nich budou šťavnaté a bohaté plody ke sklizení. Nebo zda půdu našeho života necháme ležet ladem, necháme jí zarůst býlím, necháme jí bez péče a lásky.  

    Je to období plné potenciálu, je to období pro nové začátky. Není potřeba dělat nic světoborného. Stačí se přiladit k rytmu Přírody, k pulzaci Znovuzrození. Nechat být to, co už nechce jít s námi dál, a vnímat, kam nás naše síla směřuje a kde se chce rozlít. Jsme toho součástí.    

  • Všechny články

    Počkat si na správný okamžik

    Měla jsem sen. Byla jsem těhotná, těsně před porodem. Začala jsem cítit jemné stahy. Už je to tady, pomyslela jsem si, já rodím. Stahy zesílily. Bolest zesílila. Cítila jsem silné pnutí v podbřišku a přitom jsem věděla, že ještě mám k samotnému zrození miminka daleko. Bude to ještě nějakou dobu trvat. Co s tím udělám? Do prčic, nemůžu to nijak urychlit! Zatnula jsem zuby. Jak dlouho bude bolest trvat? Jak dlouho než uvidím ten zázrak? Nemůžu to všechno přeskočit až k závěru?

    Přesně v ten moment mi ve snu došlo, že porod má svůj čas. Vše má svůj čas. Je to proces, který má své vlastní načasování a řád, a který končí narozením nové bytosti. Darem, zázrakem, krásou, štěstím, radostí, euforií, extází. Nelze nic uspěchat. Nelze si vynutit, aby už to bylo.

    Jediné, co mohu dělat, je v tom procesu se uvolnit a následovat ho. Pomyslně si dát nohy nahoru, protože vše přijde samo, aniž bych se horečně musela snažit dělat kotrmelce, skákat, vytřásat dítě ven. Prostě to přijde. Proces mě chytl za ruku a já chtě nechtě musela jít s ním. Odevzdala jsem se něčemu vyššímu. S tímto vědomím a dalším nádechem jsem zjistila, že stah je intenzivní, ale bolí méně. Totální a plné odevzdání se procesu s vědomím, že k cíli stejně dojdu, mě hodilo do plynutí s bolestí a tělem. Následovala jsem pohyby těla, přestala přemýšlet, co bude. Dojdu tam, ať už budu mít zaťaté zuby, nebo budu uvolněná.

    Ze snu jsem se probudila. Nedošla jsem k narození dítěte, ale to není podstatné. Podstatná je ta zpráva, to uvědomění během snu. Nemá smysl horečně běžet za něčím, na co prostě ještě nenazrál čas. Ve chvíli, kdy budu uvolněná v tomto vyšším řádu, uvolněná v procesu jménem Život, vše přijde jakoby samo a ve správnou chvíli. Nestane se, abych minula čas sklizně. Neznamená to, že nevynakládám úsilí, že nedělám vůbec nic, ale následuji vlny dělání a vlny nic nedělání. Zůstávám bdělá. Následuji a důvěřuji instinktu těla, jeho pohybům. Důvěřuji sobě. Mám víru v sebe, že to zvládnu. A neznamená to, že nemám strach.

    Pro mě je to hluboké uvědomění. Je to umění umět počkat na správný okamžik. A když to dovolíme, vše se spojí a stane se zázrak. Jsem člověk, který by chtěl mít všechno hned. Co se týče, ostatních jsem trpělivá, co se týče mě samotné, jsem netrpělivá. Jsou situace, kdy tlačím na pilu, kdy nečekám na vlnu Života, kdy se snažím křečovitě vydupat si, aby už to bylo. Nikdy se mi to nepovedlo. A když už, nebylo to ono. Doufám, že příště budu více bdělá, a vzpomenu si na sen o porodu, který mi ukázal umění počkat si na správný okamžik. Každý život je jedinečný a život každého jedince má svůj vlastní čas, jak se chce odehrát.

    Shrnuto, podtrženo…

    Netlač řeku, která teče sama.

    S láskou,

  • Všechny články

    Zavinování bříška nejen v těhotenství

    Zavinování bříška je vlastně zjednodušeně řečeno obalení si pánve a bříška šátkem 🙂 Vřele to doporučuji každé ženě.

    Proč se můžete dočíst níže. Dokonce naše babičky, prababičky, praprababičky, a tak dále, zavinování používaly. Zavinování má mnoho výhod, ale není nad osobní zkušenost…

    VÝHODY:
    • udržuje teplo v pánvi (skvělé při menstruaci)
    • zahřívá ledviny (nepostradatelná podpora na podzim a v zimě)
    • poskytuje pocit bezpečí a ochrany
    • ulevuje po celém dni pánevním svalům
    • pomáhá zaměřit pozornost směrem k sobě
    • zklidňuje
    • udržuje energii v pánvi

    Zavinout bříško si můžeme kdykoliv během dne, kdykoliv potřebujeme. Sama za sebe doporučuji vytvořit si ze zavinutí bříška takový malý večerní rituál.

    My ženy trávíme celý den tím, že pečujeme o ostatní. Zavinování bříška večer je skvělou variantou usebrání se, zkoncentrování pozornosti a energie do sebe a pohýčkání sama sebe po celém dni. Zavinutí tě zklidní a připomene ti, že už je večer, blíží se doba spánku, je čas zvolnit, je čas se uvolnit, je čas myslet na sebe.

    Generace žen před námi využívaly zavinování i jako skvělý způsob, jak udržet teplo ve svém středu a ochránit ledviny během období podzimu a zimy, kdy se z těla ztrácí nejvíce tepla a celkově prochládáme. Ledviny jsou orgán naší životní síly, ze kterého čerpáme nadšení a zápal do života. Pokud máme sílu v ledvinách, dost často se vyhneme i jiným vážnějším nemocem. Ledviny také úzce souvisí s libidem a sexualitou. Vyčerpané ledviny se například projeví právě ztrátou chuti na sex, s vyčerpaností a komplexní únavou celého organismu.  

    Zavinutí ženám také výborně pomáhá v období důležitých změn v oblasti pánve – během menstruace a během těhotenství. Opět udržuje teplo a ulevuje od bolesti, neboť se napnutým svalů pánevního dna vytvoří účinná podpora. Ulevuje při bolestech beder a křížové kosti. V obou těchto období zavinutí působí i jako psychická a fyzická ochrana citlivé oblasti pánve. V těhotenství úvaz šátku, kromě výše zmíněných věcí, podporuje i správnou polohu miminka.

    Co je k zavinutí bříška potřeba?

    Rebozo šátek, nebo jiný obyčejný šátek či pruh látky z bavlny, lnu, konopí a/nebo vlny. Mohou to být i různé kombinace těchto materiálů, ale za mě osobně je nejlepší bavlna. Šířka je zhruba 50-75 cm a minimální délka 3 metry. Mimo těhotenství skvělou službu udělá i bederní pás.

    A jak na to?

    Na přiložených fotkách můžeš vidět základní úvaz. Vždy si všímej, jak se cítíš. Já někdy v šátku vydržím celý večer a někdy mi stačí třeba 30 minut. A jsou večery, kdy ho nepoužívám vůbec. Záleží na pocitu.

    Milá ženo, určitě si zavinutí do šátku vyzkoušej, a to i mimo období menstruace a těhotenství. Po náročném dni je to prostě balzám pro tělo i pro duši. Je to, jak spočinout v teplé, laskavé náruči.

    S láskou,

    Tereza

    Za fotografie děkuji Petru Jirasovi (http://studiojiras.com/)

  • Všechny články

    Vyjádření úcty svému Rodu

    „Pro tvůj současný život je nesmírně důležité vyjádřit úctu svým předkům. Úcta je o tom, že respektuješ, že to, co ve svém životě dělali, dělali tak, jak nejlépe uměli. Každý krok na jejich životní cestě vedl k tomu, že ses narodila a jsi tu právě teď a tady. Buď jim vděčná za život.

    Mohli v tvých očích posrat, co mohli, ale ve skutečnosti, jsi díky tomu přesně taková, jaká jsi. A to je od tvých předků obrovský dar. Poděkuj za ten dar, za dar života, a zároveň věz, že máš svobodnou vůli a můžeš jít úplně jinou cestou, než šli oni.

    Můžeš žít život, jaký chceš, a přesto být svým předkům vděčná, cítit k nim úctu a nechtít pokračovat v jejich šlépějích. Můžeš být na ně rozzlobená, můžeš je nenávidět, můžeš cítit všechny barvy emocí, a přesto mít k nim úctu.

    Zapal svíčku. Poděkuj jim. Pokloň se jim. A žij svůj život, jaký chceš Ty!“

    I takové téma, jako vyjádření úcty ke svým předkům a zároveň hluboké zvědomění si vlastní životní cesty, se může objevit v rámci Rebozo uzavíracího rituálu.