Počkat si na správný okamžik
Měla jsem sen. Byla jsem těhotná, těsně před porodem. Začala jsem cítit jemné stahy. Už je to tady, pomyslela jsem si, já rodím. Stahy zesílily. Bolest zesílila. Cítila jsem silné pnutí v podbřišku a přitom jsem věděla, že ještě mám k samotnému zrození miminka daleko. Bude to ještě nějakou dobu trvat. Co s tím udělám? Do prčic, nemůžu to nijak urychlit! Zatnula jsem zuby. Jak dlouho bude bolest trvat? Jak dlouho než uvidím ten zázrak? Nemůžu to všechno přeskočit až k závěru?
Přesně v ten moment mi ve snu došlo, že porod má svůj čas. Vše má svůj čas. Je to proces, který má své vlastní načasování a řád, a který končí narozením nové bytosti. Darem, zázrakem, krásou, štěstím, radostí, euforií, extází. Nelze nic uspěchat. Nelze si vynutit, aby už to bylo.
Jediné, co mohu dělat, je v tom procesu se uvolnit a následovat ho. Pomyslně si dát nohy nahoru, protože vše přijde samo, aniž bych se horečně musela snažit dělat kotrmelce, skákat, vytřásat dítě ven. Prostě to přijde. Proces mě chytl za ruku a já chtě nechtě musela jít s ním. Odevzdala jsem se něčemu vyššímu. S tímto vědomím a dalším nádechem jsem zjistila, že stah je intenzivní, ale bolí méně. Totální a plné odevzdání se procesu s vědomím, že k cíli stejně dojdu, mě hodilo do plynutí s bolestí a tělem. Následovala jsem pohyby těla, přestala přemýšlet, co bude. Dojdu tam, ať už budu mít zaťaté zuby, nebo budu uvolněná.
Ze snu jsem se probudila. Nedošla jsem k narození dítěte, ale to není podstatné. Podstatná je ta zpráva, to uvědomění během snu. Nemá smysl horečně běžet za něčím, na co prostě ještě nenazrál čas. Ve chvíli, kdy budu uvolněná v tomto vyšším řádu, uvolněná v procesu jménem Život, vše přijde jakoby samo a ve správnou chvíli. Nestane se, abych minula čas sklizně. Neznamená to, že nevynakládám úsilí, že nedělám vůbec nic, ale následuji vlny dělání a vlny nic nedělání. Zůstávám bdělá. Následuji a důvěřuji instinktu těla, jeho pohybům. Důvěřuji sobě. Mám víru v sebe, že to zvládnu. A neznamená to, že nemám strach.
Pro mě je to hluboké uvědomění. Je to umění umět počkat na správný okamžik. A když to dovolíme, vše se spojí a stane se zázrak. Jsem člověk, který by chtěl mít všechno hned. Co se týče, ostatních jsem trpělivá, co se týče mě samotné, jsem netrpělivá. Jsou situace, kdy tlačím na pilu, kdy nečekám na vlnu Života, kdy se snažím křečovitě vydupat si, aby už to bylo. Nikdy se mi to nepovedlo. A když už, nebylo to ono. Doufám, že příště budu více bdělá, a vzpomenu si na sen o porodu, který mi ukázal umění počkat si na správný okamžik. Každý život je jedinečný a život každého jedince má svůj vlastní čas, jak se chce odehrát.
Shrnuto, podtrženo…
Netlač řeku, která teče sama.
S láskou,