Naučná stezka vzteku
Od dětství jsem v sobě vztek potlačovala, neboť to byla emoce, která se u nás doma moc nenosila. Zvnějšku jsem vztek ukázat nemohla, tak jsem se naučila ho otočit dovnitř směrem k sobě. Začala jsem se urážet. A to tak vehementě, že jsem doma dostala přezdívku „Bublina“ („Ty jsi zase bublina, pozor, ať nepraskneš!“). Mé urážení trvalo roky. Urážela jsem se čím dál častěji, a to nejen doma. Brala jsem si věci velmi osobně a stačila i nevinná poznámka některé mé kamarádky, abych se urazila na dlouhou dobu. Trvalo to zhruba až do osmé třídy základní školy, kdy si mě mé spolužačky jednoho dne po škole posadily a upřímně od srdce mi řekly, co to s nimi dělá, když se urážím. Jak se prakticky bojí cokoliv přede mnou říct, jak ztrácí chuť se se mnou vůbec bavit. Až do té doby, jsem si neuvědomila, jak výrazný efekt mé urážení má na mé vztahy s okolím. Viděla jsem jen sebe a svou křivdu. Děkuju všem svým spolužačkám a kamarádkám, které ke mně ten den byly upřímné a od srdce sdílely své pocity! Obrovsky mi to pomohlo k sebereflexi. Přestala jsem se urážet. A to byl první krůček ke změně.
O mnoho let později jsem si uvědomila, že toto urážení pramenilo právě z nemožnosti projevit vztek jinak. A tak začala má dlouhá cesta spřátelování se se svým vztekem. Nebylo to jednoduché. Nejprve vůbec prolomit ten led a dovolit si vyjádřit vztek sama za sebe. Uvěřit, že jsem v bezpečném prostředí, že ho mohu vyjádřit a nedostanu za něj sprďana. Začala jsem postupně v pohybových meditacích. Kolikrát jsem se v meditacích dostala do pocitu vzteku a toužila ho vybít do polštáře, ale mé ruce byly slabé. Nešlo to. Často se pak ten vztek překlopil do pocitu bezmocnosti, slabosti, neschopnosti. Přestala jsem analyzovat, odkud tyto emoce pochází a prostě v nich byla, přijímala je jako fakt, jako realitu, kterou právě tady a teď cítím. Plakala, křičela, bouchala do polštáře, trhala noviny, házela věcmi. Vše ale v bezpečném prostředí meditace.
Meditace je pro mě cestou, jak si dovolit vyjádřit, co potřebuju, co je ve mně schované, kdy však neubližuji druhým a sobě. Vlastně je to ta „bublina“, ale zvenku, ve které se mohu svobodně pohybovat a vyjádřit. Dělá mi i dobře, že meditace má ohraničený čas. Má začátek a konec. Vím, že po konci meditace nezůstávám ve svém dramatu.
Za ty roky jsem pochopila, že vztek je úžasná emoce. Plná ohně, plná energie, která dokáže prorazit i to, co je dlouho ztuhlé a zmrzlé, když se s ním zachází moudře. Vztek mi ukazuje, kdy jsem překročila své hranice, kdy jsem neposlechla to, co mi říkalo srdce a tělo. Pomáhá mi uvědomovat si ty situace, kdy jsem nebyla pravdivá sama k sobě a k okolí. Osvětluje ty momenty v mém životě, kdy uvnitř sebe narazím na posuzování, jestli tohle můžu nebo nemůžu, a přivádí mě k jiným emocím, které bych si bez vzteku nepřiznala, protože jsou pro mě velmi nepříjemné.
Takže neodsuzujme vztek jako něco špatného. Pro mě je vztek naučná stezka, která mi ukazuje, kde nežiji pravdivě, autenticky, kdy neposlouchám samu sebe. Je to dokonalý učitel.
S láskou,
Tereza