Příběh o bolesti a uzdravení
Dnes si přečtete něco pro mě velmi intimního. Chci se s vámi podělit o to, jakým způsobem může naše minulost a neuzavřený životní příběh ovlivňovat nejen naši psychiku, a to jak jednáme, ale i fyzický stav těla. Nebudu sdílet něco všeobecného, ale pěkně osobní zkušenost.
Tak tedy…
Roky jsem řešila stupňující se bolesti pravého vaječníku. Když už se bolest objevovala i při kašlání či kýchání, nešlo už volání přeslechnout. Doktor mi sdělil, že mám myom a je potřeba ho odstranit. Napsal mi žádanku do nemocnice, kam jsem hned od něj s žádankou jela. Zhruba dvě hodiny po prvním vyšetření mě v nemocnici znovu vyšetřili a jejich diagnóza? Žádný myom tam není. Vůbec nechápali, co tam můj doktor předtím viděl. Dle jejich závěru jsem naprosto zdravá.
Pro mě to byla zpráva. Bylo to potvrzení, že své tělo vnímám dobře. Bolest vaječníku skutečně nebyla fyzického původu, ale tělo hlásilo nějaký psychosomatický problém.
V průběhu těchto lapálií jsem postupně objevila tantra jógu pro ženy Mohendžodáro, začala s aktivními meditacemi a s postupným uvolňováním emocí z těla ven. Pila jsem bylinkové čaje, nejčastěji kontryhel a heřmánek, u kterého jsem vnímala, že mi dělá moc dobře. Vaječník se postupně uklidňoval, ale každý měsíc jsem o něm stejně věděla, lehce pobolíval, občas se ozval víc a já věděla, že to, co mi bolestí chtěl sdělit, tam stále je. Stále jsem si neposlechla informaci, kterou pro mě měl.
Až před pár lety jsem se dostala ke konstelacím a byla to první konstelace, kterou jsem si postavila. Chtěla jsem vědět, proč mě můj vaječník bolí a co mi chce říct, co je v něm uloženo. Díky konstelaci jsem měla možnost do toho nahlédnout. Do toho, co jsem někde hluboko v sobě věděla, že tam je.
Bylo mi 11 let, když mi zemřel milovaný dědeček. Bohužel mi nebylo umožněno jít mu na pohřeb. Moje mamka mě tehdy chtěla uchránit před atmosférou krematoria a pohřbu. Chtěla, abych si pamatovala ohledně dědy to hezké. A to bylo ono, to, co si moje psychika (moje duše) uložila do vaječníku – bolest ze smrti dědy a smutek z toho, že jsem se s ním nerozloučila. Zasekla jsem se v době jeho smrti, roky jsem zůstávala v mrtvé energii. Během konstelace jsem dědu pohřbila a poprvé si dovolila pustit ven i ten smutek z toho. Poprvé po téměř 20 letech jsem dala prostor hlubokému smutku, který byl spojený s jeho ztrátou. Konstelace jako taková dosedala dlouho. Po pár měsících jsem si ještě sama pro sebe udělala „domácí“ propouštěcí rituál. Bylo pro mě ještě důležité nahlas říct do prostoru a tam nahoru dědovi to, co jsem mu nestihla říct během života a vyjádřit tak, co pro mě znamenal. Uložené emoce se mi pak ještě postupně uvolňovaly, ale ne v takové míře jako poprvé.
Pokaždé, když jsem si to dovolila a uvolnila víc a víc emocí spojených se ztrátou mě blízké osoby, jsem vnímala, jak se mi vaječník léčí. Postupně přestal bolet úplně. Teď se z něj pro mě stalo velmi citlivé a vnímavé místo na těle, které mi hlásí hned, že je něco v nepořádku a je potřeba podívat se do sebe, dovnitř, na to, co ve svém životě přehlížím a co v sobě potlačuji. Trvalo to, ale důvěřuji svému tělu, že má své vlastní správné tempo, že je vše správně načasováno (jak jsem i psala v předešlém článku zde).
Jsem velmi vděčná za tuto hlubokou zkušenost. Díky tomu vím, jak je důležité nelpět, nezůstávat emočně v minulosti, žít tady a teď a netahat batohy neuzavřených životních příběhů. Každý máme batoh s příběhy na zádech různě velký a myslím, že se nedá nikdy úplně vyprázdnit, minulost nezměníme, ale můžeme změnit to, jak se v myšlenkách ohledně ní cítíme. Můžeme uvolnit bloky emocí a zatuchlé, ztuhlé energie, která nás brzdí. Někdy to může sahat až hluboko do našeho zrození, do naší rodové linie nebo do úplně pra-základního archetypálního nastavení.
Můj příběh s dědou mě osobně například ovlivňoval i na jiných úrovních než jen fyzicky bolestivým vaječníkem. Ovlivňoval můj vztah k mužům jako takovým. Ovlivňoval mě na partnerské úrovni.
I když už jsem věděla, že se s tehdejším partnerem naše cesty rozcházejí, bála jsem se ztratit dalšího milovaného muže ze svého života. Bylo pro mě náročné pustit a ukončit jakýkoliv jiný vztah, i přátelský. Měla jsem vztek na život, nechápala jsem, jak si mám život užívat a radovat se z něj, když děda už tu není (ano, až tak moc mi byl blízký, že jsem nevěděla, jak bez něj mám dál v životě pokračovat). Měla jsem hluboký strach ze života. V 11 letech jsem samu sebe definovala podle svého okolí, a když mi jedna důležitá součást takto zmizela, byla jsem dost ztracená.
To jsou jen ty nejsilnější příklady, kde všude mě tato neuzavřená záležitost ovlivňovala. Díky za tuto zkušenost! O to víc vnímám, jak je důležité rozličné příběhy ze svého života integrovat. Integrovat je celé. Celý ten balíček – všechny emoce, nejen části, které se nám líbí, ale i ty, které bychom nejraději potlačili, protože je nechceme vidět, jsou moc bolavé, nebo máme pocit, že je nechce vidět okolí, že se to nehodí. V integraci a zpracovávání minulých příběhů mi velmi pomáhají aktivní meditace, uzavírací a odpouštěcí rituály. Pokud jsou to témata, kde cítím, že v nich potřebuji podporu někoho dalšího, ráda využívám i této možnosti. Někdy je příběh tak bolestný, nebo sahá tak hluboko, že nás tam naše mysl sama nechce pustit. Naše tělo je neskutečně moudré. Uvnitř nás všechno víme, jen občas neumíme naslouchat nebo si přeložit to, co nám tělo říká. I to, že se dostáváme do určitých situací, to, že se necítíme někde spokojení, to, že se s někým hádáme, vše je informace pro nás a o tom, jak to uvnitř sebe máme nastavené. Často, až když se nám podaří posunout, získáme nadhled a vyjedeme ze zajetých kolejí, si uvědomíme, že těch podobných lekcí během života bylo mnoho, a to tak, abychom je konečně ze svého fyzického, emočního a/nebo psychického systému propustili a dovolili si žít naplněnější a šťastnější život.
Je to cesta. A baví mě, čím dál víc. A co, že někdy danou lekci nepochopím. Tak přijde jinak, v jiné formě. Důležité je si uvědomit, že já jsem tvůrce, já si přitahuji. Ano, někdy jsem hodně dole, hodně bolavá, hodně uplakaná, ale vlastně šťastná, protože vím, že to vždy můžu změnit, stačí „jen“ pochopit, co se mi snaží říct.
S láskou,
Tereza